Martin Mejzr: Studium zvuku je u nás stále upozaděné

/Martin Mejzr: Studium zvuku je u nás stále upozaděné

Sběratelé a odborníci na zvukové nahrávky vytvářejí úplně svébytný sociální svět, který prochází napříč kontinenty.“

Rozhovor se specialistou na konzervaci sbírek Martinem Mejzrem

Konzervace sbírek a fyzická práce s historickými nosiči je pro něho výzvou ke kladení si obecnějších otázek o povaze vnímání zvuku a formování kulturní paměti napříč technologickými a mediálními změnami. Martin Mejzr začal v roce 2018 rámci projektu Nový fonograf pečovat o konzervaci a dlouhodobou ochranu zvukových nosičů sbírek Národního muzea. V rámci své pozice se soustředí na problematiku manipulace se zvukovými nosiči, podmínky a způsoby jejich ochrany a dlouhodobé konzervace. Protože vzděláním je historik soudobých, sociálních a kulturních dějin, při práci s fonoválečky a gramodeskami neustále objevuje přesahy, které ho nedávno spolu s kolegy inspirovaly k započetí výzkumu počátků distribuce a vzniku zvukového průmyslu v českých zemích.

Jak jsi se dostal k výzkumu zvukových památek Národního muzea? Co tě na této práci nejvíc fascinuje?

Moje cesta k Novému fonografu byla vlastně dílem náhody. Po dlouhou dobu jsem byl brigádníkem v Národním muzeu a s Filipem Šírem, koordinátorem digitalizace zvukových dokumentů, jsem se sporadicky setkával v jedné kanceláři. Minulý rok, tuším v únoru 2018, se mě jen tak mimoděk a ve spěchu zeptal, zdali někoho neznám, kdo by chtěl být zaměstnán na chystaném projektu a čistit gramofonové desky. Byl jsem v té době docela bezprizorní, takže bez dlouhého rozmýšlení jsem se mu ozval s tím, že teda nikoho neznám, ale že já bych do toho šel. Od počátku mě na té nabízené pozici lákalo, že to není sedavá práce, a taky jsem si idealisticky představoval, že se tam může moje humanitní vzdělání a zájem o hudbu protnout s elementárními technickými požadavky a znalostmi, které budu mít možnost dále rozvíjet. Jenže vlastně od zahájení projektu se celá moje představa během necelého roku posunula do úplně jiných rovin, o kterých jsem vůbec netušil – od čištění desek (zlehčuji) k vidině komplexního výzkumu nejstarších zvukových nosičů v mezinárodní perspektivě.

Takže spíše než výzkum raného zvukového průmyslu, tvojí hlavní činností na projektu Nový fonograf je péče o dochované zvukové nosiče. Co všechno tvoje role v projektu tedy obnáší?

To takzvané čištění desek je zjednodušující. Moje oficiální činnost v rámci projektu Nový fonograf zní: konzervace a dlouhodobá ochrana zvukových nosičů. Zaměřujeme se na nejstarší typy nosičů, tedy na fonografické válečky a šelakové gramodesky. Můj pracovní záběr zahrnuje základní identifikaci a průzkum fyzického stavu nosičů, přes základní způsoby manipulace a možnosti dalšího nakládání s nimi, přes samotný proces čištění, přebalení a označení, až po celkovou reflexi a znalost podmínek jejich uložení a archivace. I když čištění nosičů zabírá největší penzum mojí viditelné práce, je kolem něho mnohem více úskalí a otázek typu jak, proč a s čím. Velké procento času totiž zabere vůbec promýšlení toho, jak efektivně postupovat a jaké nástroje a pomůcky využít, jak správně a systematicky vše zaznamenávat atd. Je to mnohem více o vývoji, promýšlení, výzkumu a studijní rovině než jsem si na začátku představoval. Naštěstí jsem byl vlastně takříkajíc hozen do vody se záchranným kruhem, protože zakladatel projektu Filip Šír měl už docela jasnou rámcovou představu a zkušenost, co vše bude třeba a z čeho vycházet.

Manipulace s fonoválečky a šelakovými deskami je choulostivá, jejich životnost je omezena a zvuk, který je na nich zachycen, se časem mění. Mají však podle tebe analogové zvukové nosiče nějaké přednosti oproti těm dnešním digitálním?

Z pozice historika, pro kterého jsou vlastně tyto „relikty” minulosti předmětem zájmu a které mu, vulgárně řečeno, dávají obživu, bych měl asi hovořit výhradně jen o pozitivech historických zvukových nosičů. Považuji se v tomto ohledu ale spíše za staromilce na odvykací kůře, obrazně řečeno. Na tématu nejstarších zvukových nosičů mě fascinují obecné okolnosti a průběh technologické, respektivě mediální změny jako takové. Ostatně, velká část zvukových odborníků, hudebníků a fajnšmekrů by se shodla, že digitalizace světa nepřinesla pro reprodukci a záznam hudby a zvuku kvalitativní posun. Ten obří skok byl spíše v zavádění technologie samotné a následných dopadech na globální společnost a ekonomiku. Skvěle se toho dotýká třeba Damon Krukowski ve své knize The New Analog.

„Náš výzkum průkopníků zvukového průmyslu je slušná detektivka. A to jsme teprve na začátku!“

Pokud však mám hovořit o kladech, estetická a fyzická stránka analogových nosičů má své kouzlo. Sám za sebe mám apriori úctu k fonoválečku či šelakové desce, k jejich omšelosti, patině, archaickému vzhledu i typickému „archivnímu” pachu. A to i přes to, že po bližším prozkoumání a odborné konzultaci se ukáže, že daný nosič má mizivou historickou hodnotu. Společenská rovina je dle mého názoru minimálně stejně významná. Sběratelé a odborníci na zvukové nahrávky vytvářejí úplně svébytný sociální svět, který prochází napříč kontinenty.

Co se týče negativních stránek nejstarších nosičů, „fyzičnosti” historických nosičů, tedy jejich nezastavitelné degradace, to je naštěstí také předmětem mé činnosti na projektu jako konzervátora a zdrojem mé obživy. Takže pro mě je to vlastně pozitivní (smích).

Do jaké míry je vůbec možné vystopovat historii, která se za starými nosiči ukrývá? Jde přece jen o specifický typ pramenů, který podává jinou informaci než knihy, časopisy nebo hudebniny.

Zvukový nosič je bezpochyby specifickým typem historického pramene. Ostatně, tato zdánlivě prostá otázka stojí i za jedním z dynamických trendů současného sociálně vědního bádání, které se souhrnně nazývá sound studies. Toto badatelské pole je příkladem současných zasíťovaných a prostupujících se vědních oborů. Nasává do sebe jak nejrůznější přístupy a teoretické rámce napříč obory humanitního a sociálně vědního rázu, tak i přírodních a technických věd.

Jedna z větví, která mě zajímá, a která vychází z post-strukturalistických východisek, je reprezentována textem The Audible Past od Jonathana Sterne z roku 2003. Ten zjednodušeně řečeno argumentuje, že pokrok v technologii záznamu a reprodukce zvuku v druhé polovině 19. století sebou nese i specifické kulturní nastavení západní modernity. Kromě jiného Sterne briskně ukazuje, že zvuk jako takový je v teorii a epistemologii sociálních věd silně upozaděn oproti řeči, písmu a vizualitě (např. umění či filmu). V historické vědě to lze snadno demonstrovat i v našem prostředí, protože například oproti dějinám kinematografie (nemluvě o dějinách umění) je v akademické a institucionálně-vědní rovině historie zvuku na okraji zájmu. Alespoň je na čem pracovat (úsměv).

V současné době tě zaměstnává výzkum průkopníků v oblasti zvukového průmyslu v českých zemích před první světovou válkou. Můžeš víc přiblížit, co toto bádání sleduje?

Je to dvouletý pilotní badatelský projekt v rámci interních grantů Národního muzea. Chceme s kolegy vysledovat jakými cestami, kdy a jakou rychlostí se na území tehdejších českých zemí dostávaly fonografické nahrávky – jak fonováčky, tak i nejstarší gramofonové desky – a kdo za tím vším stál. Zaměřujeme se hlavně na Prahu jako na „místo činu“. Tento výzkum je hodně o kombinaci studia různého typu pramenů, kde v centru našeho zájmu stojí zvuková nahrávka a její distributor či prodejce. Prohledáváme matriky, soupisy obyvatel, v dobových periodikách zkoumáme inzerci a zmínky o fonografických nahrávkách, na samotných nosičích pátráme po značkách a nálepkách prodejců. To vše se snažíme poskládat do celistvého obrazu. Vystřeluje nás to i za hranice dnešní České republiky, protože v dané době byla Praha z hlediska našeho předmětu výzkumu spádovou oblastí okolních metropolí, hlavně Berlína a Vídně. Celkově vzato, je to slušná detektivka. A to jsme teprve na začátku!

Jakým způsobem se odreagovává konzervátor zvukových nosičů a badatel historie reprodukovaného zvuku? Děláš ve volném čase něco zcela jiného, nebo pořád sbíráš vědomosti a posloucháš hudbu ze starých šelaků?

Na šelaky nemám gramofon (úsměv). Vinylů mám jen pár, ale jsem částečně vlastně sběratelem – dělám si diskografickou sbírku mp3 nahrávek. Poslouchám hlavně blues a různé deriváty moderní kytarové hudby v nejširším žánrovém spektru. Od folku, přes punk a jeho různé odnože až po jazz. Není mi cizí ani klasická hudba. Jen tak na okraj (s nadsázkou řečeno) jsem tátou dvou malých holčiček, žiju mezi Kutnou Horou a Prahou a ještě si jdu zahrát několikrát v týdnu lední hokej. Viz můj „nedokonalý” úsměv. Každopádně bych potřeboval dvojníka.

Martin Mejzr

Martin Mejzr se v rámci projektu Nový fonograf soustředí na problematiku manipulace se zvukovými nosiči, podmínky a způsoby jejich ochrany a dlouhodobé konzervace. Svou odbornou orientací je historik soudobých, sociálních a kulturních dějin se zaměřením především na dějiny populární kultury v českých zemích i středoevropském prostoru 19. a 20. století. Dílčím cílem jeho zájmu je rovněž historie bluesové hudby s různými tematickými přesahy od jejích počátků až do současnosti. Od roku 2014 se v rámci Národního muzea pracovně podílí na správě a administraci metadat webového portálu eSbirky.cz. V roce 2016 se zúčastnil konference Popular Music in Eastern Europe v maďarském Debrecénu.