News

Nový fonograf

2 weeks ago

PLODY NAŠÍ PRÁCE ✍️

Projekt Nový fonograf navazuje na léta archivářské a digitalizační práce. Publikovali jsme knihy:
Gramatika etiket gramofonových desek
🔗 novyfonograf.cz/publikace/gramatika-etiket-gramofonovych-desek/
Krajané za velkou louží: historické české nahrávky v USA
🔗 eshop.nm.cz/product/bohemia-on-records-krajane-za-velkou-louzi
Náš tým také započal projekt Průkopníci byznysu se zvukem, o kterém si můžete přečíst zde:
🔗 novyfonograf.cz/archiv/ztracene-dejiny-zvukoveho-prumyslu-v-ceskych-zemich/
Na našem webu najdete časovou osu všech událostí a milníků projektu:
🔗 novyfonograf.cz/vystupy-projektu/pokrok/ ... See MoreSee Less

Photo

Nový fonograf

4 weeks ago

Dnes bychom se chtěli v cyklu Herci v drážkách věnovat nejvýznamnějšímu okupačnímu počinu, který se stal zároveň i nejvýznamnějším počinem činohry Národního divadla v tomto období. Je jím Lišák Pseudolus (Titus Macchius Plautus, překlad Vladimír Šrámek, hudba Miroslav Ponc, výprava Jiří Trnka, režie Jiří Frejka, premiéra 11. 4. 1942). V období nejhorších nacistických perzekucí byl vnímán tento příběh otroka, který se snaží vlastní lstí a chytrostí získat svobodu, jako jinotaj a divácky i kriticky velmi kvitován. Zároveň šlo o skutečně vynikající Frejkovu režii, v níž dal opět maximální prostor herectví, tentokrát především Ladislava Peška v titulní roli.

Tomu odpovídá i výběr ukázky, kterou zachycuje gramofonová deska. Zachycuje Pseudolův prolog a píseň Dokola, druhý obraz (Pseudolus, Harpax) a první záběr (závěrečnou píseň Ten, kdo má za ušima). Prolog, uvádějící diváka (posluchače) do hry i jejích dějin, je Peškem hrán ve stylu jarmarečních vyvolávaču s přesně odměřenou energičností, střídanou s vtĺravostí. Po úvodu zazní v rychlém tempu píseň Dokola, kterou zpívá anonymní hlas za doprovodu menšího, jarmarečně stylizovaného orchestru (žestě, buben, flétna, doplňkové bicí nástroje). Ta svým textem, ale i „kolovrátkovou" hudbou dává na vědomí, že vše se děje bez ustání znovu, téměř beze změn - že Pseudolův příběh je nadčasový. Poté už začíná samotný výstup Pseudola a Harpaxe. Ten je ještě uvozen Pseudolovým monologem, ve kterém prozrazuje svůj plán. Pešek vědomě staví a stupňuje tuto krátkou pasáž od civilního popisu budoucího děje, přes expresívni vrchol až k jeho popření „vystoupením z role":

PSEUDOLUS :(civilně) Nejdříve tedy, jak právem myslím, tenhle Balio. Odpalestruji ho. Pozor jen - té jeho tvrze musím dobýti. A nejdřív ji a ještě dnes. Padne-li, bude už maličkost pro mne, jak sebe i druhy uspokojit. (stupňuje expresívni výraz) Pak znovu vyrazím a zkusím u huby vzít toho starého rachotu u nás. Když i ten padne, nahrabeme si, že už to v kapsách kapánek vydá. Já nechci vidět, jak bere pochopa tenhle náš dědourek. Teprve pozná, z jakého vzešel Pseudolus rodu! Činy a jaké vykonat musím, aby má sláva šla od úst k ústům až - - (opět civilně) Počkejme! Teď máme dvě stě let před Kristem a devatenáctset čtyřicet dva... nu, alespoň dva tisíce jedno sto a něco.."

Po skončení tohoto monologu přijíždí na scénu (a na zvukovém záznamu je to naznačeno klapáním „kopyt") voják Harpax (Jan Pivec). Už od prvních vět staví do protikladu k Peškovu rychlému pohrávání si se slovy a větami pomalý, jakoby odosobněný tón hlasu, charakterizující jak tupost postavy, tak i Frejkovu kompozici Lišáka Pseudola jako lidového divadla, kombinovaného s commedií delľarte. Pivcův výkon se dá totiž zařadit do obou kategorií: úvodní Harpagův krátký monolog je stylizován jako výstup z vesnického lidového divadla (stále stejný tón hlasu), následující dialog pak jako improvizovaný výstup commedie delľarte. Je postaven na auditivním hereckém protikladu: Pešek hovoří rychle, hbitě, vysoce posazeným hlasem, Pivec jako Harpax si naproti tomu „dává načas", mluví mírně hlubším hlasem.

Po Harpaxově odchodu dá Peškův Pseudolus najevo radost nad novou možností, jak přijít k penězům (Harpax má u sebe peníze ke koupi otrokyne), aby poté krátce filozofoval (postupně moduluje svůj hlas hlouběji) a odhodlal se k dalším činům (rychlým střihem se opět vrací do původní jarmareční polohy). Jako jarmareční výstup zakončuje Pešek nahrávku písní Ten, kdo má za ušima. Gramofonová nahrávka, pořízená opět za uměleckého vedení samotného režiséra v téže době, kdy byla inscenace hrána, zachycuje herecky i režijně vytříbenou scénu, která působí v nahrávce celistvě a sevřeně. Zajímavé je z hlediska zvukových záznamů divadelních výstupů i záměrné použití zvukových efektů („klapot kopyt"), které stylizovanost výstupu jen umocňuje.
Určité kompaktnosti nahrávky napomáhá i její ohraničení hudebními vstupy. Lze se domnívat, že i to byl důvod výběru tohoto výstupu pro záznam na gramofonovou desku.

Pokud bychom však měli soudit pouze ze zvukového záznamu, vytrácí se nám ovšem obraz Pseudola jako groteskně zkrouceného a kulhajícího tvora, takový, jaký je zachycen na fotografiích a v dobových kritikách. Zůstává nám pouze auditívni „obraz" hbitého mladého muže. Jeho „zdeformovanost otroctvím" je tedy méně patrná.

/foto: Václav Chochola/

kramerius.nm.cz/music/uuid:56f10c3a-a132-4e20-bc5e-ed7d67f925d2

#hercivdrazkach #ladislavpesek #jirifrejka #lisakpseudolus #narodnidivadlo #novyfonograf ... See MoreSee Less

Photo