Za sílou zvuku

Úvodní stránka/Za sílou zvuku

Rozhovor s Marianem Schüllerem

Když jsem se poprvé setkala s Marianem, připadal mi jako charismatický mušketýr omylem převlečený v tričku a jeansech. Za zajímavou tváří se ale skrývá nejen šermířské umění, ale především láska ke zvukařině v celé její rozmanitosti. Ráda bych vám teď nabídla krátké nahlédnutí do jeho osobního a pracovního života. Nový fonograf není tvořen jenom výzkumem, ale také silným týmem lidí s velkou eruducí a zajímavým osobním příběhem. S Marianem jsme se setkali v kavárně v Českém muzeu hudby 16. 7. 2020. Dal si černou kávu s cukrem.

Jak to všechno začalo

A: Nejdřív jsem se Tě chtěla zeptat, jak ses vlastně dostal ke zvukařině. V tvém biu jsem se dočetla o starém magnetofonu Sanyo. 

M: To je srdcová záležitost. Člověk si na to vzpomene. To jsem byl hodně hodně malej a ta věc tam prostě ležela na stole a mě to strašně zajímalo, tak jsem to tak různě zkoumal a vpodstatě ničil jako malej. V pubertě jsem tím zařízením začal opovrhovat, protože nebylo v mých očích dost kvalitní. Paradoxně jsem to vyměnil za nějaký křáp, nějaký walkman, který vydržel fungovat asi měsíc. 

A: Co tě tedy ze základky vedlo na stavárnu?

M: Já jsem samozřejmě, když nám v sedmý třídě řekli, ať si vybereme, tíhnul k  elektrotechnice a hodně mě zajímalo, jak dělat se zvukem, ale vůbec jsem netušil, co si mám vybrat a jak se taková věc studuje a vůbec netuším, jestli tenkrát nějaká takováhle věc na střední úrovni existovala. Otec emigroval do Rakouska v roce 1980, když jsem byl na základní škole a najednou se mi skokově zhoršil prospěch, abych nemohl vystudoval, co bych rád. Dali mi na výběr, že můžu dělat truhláře, zedníka a ještě něco dalšího. Ke dřevu jsem vztah neměl, tak jsem šel na zedníka. Na škole jsem pak dostával samý jedničky, takže mi samozřejmě navrhli, že bych mohl přejít na stavební průmyslovku. Měl jsem doporučení snad od všech kantorů z učiliště, byl tam skvělý pedagogický sbor. Kdo tam byl prevít, byl můj mistr a ten mi dal jako jedinej velice špatný posudek, že nejsem vhodný ke studiu. Přesto všechno jsem ale maturitu udělal. Pak přišla revoluce a mně už se nechtělo dál studovat. Sice jsem se pokusil o ekonomku, ale pravda je, že na to už jsem moc buňky neměl. 

Ale hlavně já jsem na tom učňáku potkal kluka, který sbíral známky, a to bylo hrozně zajímavý. Protože známky jednak je to historie, je to fakt strašně zajímavý obor, jakoby vědní nebo historickej. V té době u nás existovaly mezinárodní aukce známek, které organizoval  POFIS (Pozn. red. Poštovní filatelistická služba) . Vždycky byly v Paláci kultury. Když jsem tam přišel, tak mně najednou spadla čelist, protože jsem byl v paláci kapitalismu socialistický Prahy, což mě hrozně okouzlilo, takže jsem se tomu začal věnovat.

A když byla revoluce, tak jsme měli jasno, že si založíme aukční dům a taky jsme tak učinili v roce 1992. Typická firma devadesátých let. Sice je do dneška funkční, ale bylo tam příliš mnoho společníků a boje o pozice, na což jsem nikdy moc nebyl. 

Měli jsme vzory v německých firmách a tak jsme to dělali podle nich. Ten POFIS, co jsem zmínil, se pak změnil na firmu PROFIL. Ten hodně těžil ze své minulosti, takže to byla a dodnes je jasná aukční jednička na našem trhu a my jsme byli dvojka. To že to potom zdegradovalo na nějaké páté šesté místo, to už je jiná věc, to už jsem v té firmě ztrácel vliv.

Od známek zpátky ke zvuku

A: Jak ses dostal zpátky ke zvukařině?

M: Ve firmě se moc nedařilo, proto jsem odtud po delší době odešel. Pak jsem se dozvěděl, že potřebují technika v Lucerna Music baru. Tak jsem tam šel a oni mě vzali. No nebyla to žádná zvukařina. Ale byl jsem aspoň v tom prostředí. Chodil jsem se koukat do zvukový kabiny. Dělal jsem tam tři čtvrtě roku, všiml si mě kamarád a zprostředkoval mi místo ve firmě u Tomáše Buchty, která se zabývala digitalizací nahrávek. Začal jsem u něj začal pracovat a tím to vlastně znovu začalo. Od firmy Digigram až k Novému fonografu. Z různých důvodů se mu nepodařilo firmu udržet, ale workflow digitalizace měl vymyšlený velice dobře. Začal jsem to tam propracovávat a zdokonalovat. On potom musel ukončit činnost, takže jsem si založil vlastní firmu, převzal jsem celý jeho provoz a s tou pokračuji až do dneška.

Původně jsme jenom digitalizovali nahrávky z desky, kazet a pásků. Jak lidi přicházeli s novými novými formáty, tak se to rozšiřovalo, takže teď už se dělá video, filmy i profesionální pásky. Spočívá to v tom, že člověk musí proniknout do historie. Musí znát jednotlivé formáty. Nespokojí se jenom s tím, že je to elpíčko, přijde na to, že existuje spoustu druhů desek, jsou různý technologie, jak to snímat. Jediný, co jsme nedělali, byly válečky. V tom je výbornej Filip (pozn. red. Filip Šír). 

Zvukařská alchymie

…rozdíl mezi profesionálem a amatérem je, že amatér má většinou tendence to vyčistit úplně dokonale. To není dobře, protože je to analogová stará nahrávka a filtry, když jsou moc silně nastavené, ukrajují ze záznamu…

A: Když zvučíš musíš mít asi hodně technických znalostí…

M: To určitě. Pak to samozřejmě nahráváš, musíš zacházet s tím zařízením.  Musíš vymyslet celý řetězec od gramofonu nebo magnetofononu až po to sejmutí, musí tam být správné převodníky, člověk musí vědět, jak to zapojit, aby to bylo dobře. Pak následuje práce s tou nahrávkou, takzvaný postproces. Je to poměrně náročná činnost a vyžaduje hodně zkušeností. A taky to, co je rozdíl mezi profesionálem a amatérem je, že ten amatér má většinou tendence to vyčistit úplně dokonale. To není dobře, protože je to analogová stará nahrávka a filtry, když jsou moc silně nastavené, ukrajují ze záznamu, z tzv. užitečného signálu a je to slyšet. Celé je to hlavně o sluchu. 

A: Přibliž nám, jak se taková nahrávka čistí.

M: Na to jsou samozřejmě nějaké nástroje, třeba v případě té desky, na odprskávání např. deklik a tam nastavíš jejich citlivost a intenzitu a oni dokážou odfiltrovávat ty praskance. To, co nedokážou, se dá potom čistit ve spektrálním cleaningu, a to není nic jiného než, že se člověk na ten zvuk podívá jako na obrázek, na kterém vidí krásně takové čáry, které může vyretušovat jako ve photoshopu. Když se to dělá ručně je to celkem dlouhá práce, ale pak je výsledek úplně nejkvalitnější, protože filtry nemusí být nastaveny tak silně a všechno ostatní dělá člověk ručně, takže původní zvuk zůstává co nejvíc zachovaný. 

A: Zabýval ses někdy zvukařinou jako takovou? Zvučil jsi někdy koncert?

M: Samozřejmě, když jsem tuhle práci dělal, zapadl jsem do kategorie zvukař a lidi se na mě začali obracet s požadavky na zvučení. Já jsem v tom ale byl docela dost zdrženlivý, protože jsem se zvučením neměl moc zkušeností, tak jsem se držel dost zpátky. Pak jsem se seznámil s režisérkou Olgou Struskovou, která mě přitáhla k divadlu a tam jsem musel začít zvučit scény, dělat scénický zvuk pro divadlo. Tam jsem byl přímo konfrontovaný se zvukařskými pulty. Díky tomu jsem zjistil, že je nutné se posunout, takže jsem si našel soukromou zvukařskou školu, do které jsem se přihlásil a tam jsem měl obrovské štěstí na mistry zvuku, kteří nás učili, díky čemuž jsem se doučil věci (spoustu věcí už jsem věděl), ale oni to zasadili do rámce. Takže dneska už bych se nebál jít něco nazvučit. 

V současné době zvučím koncerty, ale zaměřuji se na menší akce, protože nemám rád ten kravál. Kromě jiného zvučím i v Muzeu hudby, kde je to ale velmi problematické, protože je to živý prostor s dlouhým dozvukem.

A: Četla jsem ve tvém životopise, že spolupracuješ s FAMU, můžeš stručně popsat v čem ta spolupráce spočívá?

M: Byla to pro mě dobrá zkušenost s filmovým zvukem. Dostal jsem se tam k různým projektům, nejenom školním. 

Všechny cesty vedou k Filipovi

A: Jak ses seznámil s Filipem Šírem? Jak ses dostal k Novému fonografu?

M: Jak už jsem předeslal, dělal jsem předtím filatelii, takže mě vždycky bavila ta historie, a proto jsem měl blízko k archivům a věděl jsem, že tam audio fondy jsou a přišlo mi správný se o to zajímat, že by se to mělo zdigitalizovat. Samozřejmě, že to je věc i nějakýho byznysu, že se tím bude člověk nějakým způsobem živit. Mně šlo ale vždycky v první řadě o to, že by se jednak mělo s těma nosičema zacházet adekvátně a jednak že by se to mělo zachránit tím, že se to nahraje. Studoval jsem různé materiály, protože jsem se o tom zajímal. Dostaly se ke mně různé odborné texty jako např. Metodika digitalizace a dole pod tím byli podepsaní lidi a mezi nima byl nějaký Filip Šír jako jeden z mnoha. Pak jsem si začal všímat, že se to jméno čím dál víc opakuje. A jednoho krásnýho dne na mě na Facebooku (takže můžeme děkovat Facebooku) vyskočil projekt Nový fonograf. Proto jsem se podíval na stránky Nového fonografu a říkal jsem si, že je mi Filip Šír nějaký povědomý. Tak na mě zapůsobilo, jaké množství práce udělal a říkal jsem si, že není možný že se neznáme, když pracujeme ve stejném oboru. A říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybychom spolu spolupracovali a nevěděl jsem, jak se s ním domluvit, tak jsem si řekl, že mu prostě napíšu. 

Což jsem učinil, jenže on v tý době byl zrovna v Americe, proto jsme se dohodli, že až se vrátí, že si napíšeme. Ale nakonec to šlo do ztracena. Pak byl Den otevřených dveří v Nosticově paláci, který pořádalo Ministerstvo kultury a byl tam Nový fonograf, tak jsem si říkal, že tam půjdu. Nakonec jsme se potkali. Já jsem se jenom čistě zajímal o to, co dělají, a Filip mi sám nabídl, jestli s nimi nechci spolupracovat a samozřejmě jsem chtěl. To byla nabídka, která se neodmítá. 

A: V čem spočívá tvoje práce tady?

M: Dostal jsem za úkol mít pod palcem oddělení magnetofonových pásků, takže se zabývám digitalizací magnetofonových pásků na všech možných různých strojích, který vlastně ani já ve svém studiu nevlastním, protože jsou příliš drahý. Od Filipa jsem dostal za úkol vybudovat celé pracoviště věnované magnetofonovým nahrávkám a doplnit chybějící magnetofony, takže se jich mnoho nakoupilo. Magnetofonů je třeba velké množství, protože existuje mnoho typů magnetofonových pásek jednak pro domácí zařízení jednak profesionálních. Pásky se liší podle toho, jak má záznam má vypadat. Dřív byly pásky relativně drahé, proto se hodně šetřilo místem. Takovýhle rozhovor, který spolu děláme, by byl natáčený na nějaký kotoučový magnetofon co nejmenší rychlostí, což znamená, že není až zase takový požadavek na vysokou kvalitu. Proto to tady taky nahráváš na telefon a nemáš tady super drahý zvukařský zařízení, protože nebudeš používat tu nahrávku pro vysílání nebo reprodukci, ale jen pro přepis to textu.. Kdybys byla třicet let zpátky, tak bys tady měla nějakou Nagru nebo nějaký jiný zařízení a pokud bys to chtěla do rozhlasu tak bys měla větší rychlost, čímž bys docílila lepší kvality zvuku a třeba bys to nahrávala i stereofonně. Ale kdybys to měla takhle na přepis, tak bys potřebovala na takový dlouhý rozhovor hodně místa, takže bys to nahrávala hodně hodně pomalu. A tím to vlastně je. Každý ten stroj umí jenom nějakou rychlost, žádný neumí všechny rychlosti.  Takže potřebuji mnoho magnetofonů. U domácích formátů by se dalo říct tři stroje, aby obsáhly všechny varianty záznamu. 

A: Co právě digitalizuješ?

M: Teď se dělá Památník národního písemnictví, ty to mají tedy vesměs všechno na profesionálních kotoučích. Kvalita nahrávek ale rozhodně profesionální není. Nicméně nahrávali na profesionálních strojích, takže ty to musíš přehrávat na profesionálních studiových strojích, které jsou obrovské stolní. Momentálně v rámci projektu, který teď děláme, se  všechny nahrávky týkají Voskovce a Wericha. To válečné období. Já tam mám ještě další projekt a to je poslanecká sněmovna. To jsou záznamy z jednání jednotlivých výborů po roce 1990 – takže 1990, 1991, 1992.

Kvalita záznamů je celkově špatná, ale je slyšet, že se zlepšovala v průběhu let. Později nahrávky přepisovaly písařky. Tohle období nemají přepsané, mají to všechno na páskách a je to třeba zdigitalizovat. Bude to dobrý pramen pro moderní historiky. Je dobré, že si člověk tu dobu pamatuje a že to koresponduje s tím, co jsme vnímali jako veřejnost. 

A: Co děláš ve volném čase?

M: Poslední dobou se snažím nepracovat o víkendech. Věnuju se domečku. Jsem doživotní chalupář. Odstěhoval jsem se na chalupu. Už od dětství jsem snil o tom, že tam budu bydlet. Je to takový trošku partizánský, ale mě baví to tam budovat.

Konec