Zvukové nosiče příliš nezapadají do pracovní náplně tradičního archivnictví zaměřujícího se z drtivé většiny na psané archiválie a obrazový materiál.
Mnoho cenných nahrávek tak podléhá „zubu času“ a zůstává mimo dosah badatelů, a odborné i širší veřejnosti. Třeba jako v případě zvukových nosičů ve sbírce Archivu Národního divadla, o které se v současné době zajímá i projekt Nový Fonograf.
Archiv na Anenském náměstí
Sbírka zvukových nosičů v Archivu Národního divadla má poměrně košatou minulost. Samotný archiv vznikl již roku 1883 krátce po znovuotevření budovy divadla, které vyhořelo o dva roky dříve v roce 1881. V průběhu dalších desetiletí byly předměty a archiválie z provenience této věhlasné divadelní instituce rozesety i do kolekcí jiných institucí, včetně divadelní sbírky Národního muzea. Současná sbírka Archivu Národního divadla byla popsána a utříděna po jejím přestěhování do rozsáhlého areálu na staroměstském Anenském náměstí v druhé polovině sedmdesátých let 20. století. Svou nynější podobu tak v té době získala i zdejší sbírka gramofonových desek, která je zřejmě z velké částí totožná s původní audiotékou zvukového oddělení této instituce.
Plastický nosič Decelith
Acetátová deska
Unikátní záznamy scénické hudby
Současná sbírka audiozáznamů zahrnuje kromě komerčně vydaných nahrávek, ať už blíže či vzdáleně se vztahujících k divadelnímu prostředí, také několik desítek poměrně cenných nahrávek na tzv. acetátových discích či plastických a ohebných nosičích s názvem Decelith. Tyto nosiče pocházejí povětšinou z konce třicátých a následně čtyřicátých let minulého století a obsahují mimo jiné i unikátní záznamy scénické hudby (a možná i částí představení) inscenací Národního divadla uvedeného období. Mnoho nahrávek však podléhá nezastavitelné degradaci, která je obzvláště způsobena náchylností daného typu nosiče na vnější vlivy a nepříznivé podmínky dlouhodobého uchovávání.Členové týmu Nového Fonografu proto nedávno pracovně navštívili současnou vedoucí Archivu Národního divadla Josefinu Panenkovou a diskutovali s ní jak o stavu zmíněných acetátových gramodesek, tak o možnosti jejich budoucí konzervace a tím i snad záchrany jedinečných záznamů. Bližší informace a detaily o průběhu prací přineseme co nejdříve.
Autor článku: Martin Mejzr
konzervace sbírek
Projekt Nový fonograf představuje komplexní úsilí o vytvoření univerzálních metod starostlivosti o zvukové dokumenty v České republice. Projekt je koordinován řešitelským týmem Národního muzea, který je zároveň zodpovědný za dosažení hlavních cílů projektu, zejména za vyvinutí, otestování a zavedení příslušných metodik pro ochranu a zpřístupnění části svých sbírek. Spoluřešitelé v rámci projektu – Národní knihovna ČR, Knihovna Akademie věd ČR a Masarykova univerzita – jsou v rámci svých specifických kompetencí garanty určitých oblastí a budou postupovat podle metod vhodných pro danou oblast řešení.
Digitalizační workflow představuje modelový postup zahrnující všechny kroky digitalizace zvukových nahrávek, od identifikace nosiče až po zpřístupnění konečnému uživateli. Příběh zvukové nahrávky jako sbírkového předmětu v paměťové instituci začíná nabytím a končí až v momentě, kdy se dostane ke konečnému uživateli.
Mezi naše partnery počítáme spolupracující instituce v České republice, mezinárodní asociace, a také firmy zaměřené na audiovizuální techniku či výrobu specializovaných materiálů pro péči o zvukové dokumenty a jejich digitalizaci.