Rozhovor s Michalem Studničným
S Michalem Studničným jsem se poprvé setkala v samotném srdci projektu Národního muzea Nový fonograf, v prostorách Českého muzea hudby (dále jen ČMH). Zastihla jsem ho přímo při jedné z jeho klíčových aktivit, což je supervize focení etiket gramofonových desek. Michal je pořád v jednom kole, vytvořit mezeru v jeho nabitém rozvrhu byl téměř nadlidský výkon. Přesto se nakonec podařilo. Rozhovor jsme vedli přímo v jeho kanceláři kurátora v ČMH.
Od knihkupce ke kurátorovi
Anna Vyčítalová (AV): Ty jsi vystudoval obor Muzejnictví na Vyšší odborné škole informačních služeb. Jak ses k tomu oboru dostal?
Michal Studničný (MS): O této škole jsem měl povědomí již delší dobu, ještě během středoškolských studií. Já jsem vystudovaný knihkupec s maturitou. Při dalším výběru jsem velmi váhal, protože jsem se dostal na svou první životní křižovatku, nebyl jsem si jistý, zda začít studovat nebo rovnou pracovat. Vlastně jsem zvolil střední cestu, protože mě pořád lákaly humanitní obory, které jsou v současné době často podhodnocené. V této zemi je tolik manažerů, podnikatelů, IT specialistů – se vší úctou k jejich řemeslu a chápu, je jich samozřejmě potřeba, ale humanitní obory stojí na okraji zájmu, což je škoda. Správa kulturního dědictví v podobě práce v muzeu, či archivu a jiných paměťových institucích, je ale určitě stejně potřebná, podobně jako mnoho dalších činností v podobných oborech. Právě naše historie a kultura jsou základními kameny našeho státu a je potřeba se o ně dobře starat a rozvíjet je. V roce 2009 jsem tedy zahájil tříleté studium zakončené absolutoriem a získáním titulu diplomovaný specialista.
AV: Uměl sis tedy představit, co budeš vlastně studovat?
MS: To asi úplně ne. Upřímně, docela závidím lidem, kteří mají jasnou představu, co budou studovat, nebo čím se budou živit. Já jsem mezi ně nepatřil. Ssnažil jsem se držet se toho, že se zajímám o hudbu, historii, kulturu. Proto jsem hledal obor, kde bych se nějak logicky mohl ubírat tímto směrem. . Obor muzejnictví toto splňoval a tak jsem si vybral Vyšší odbornou školu informačních služeb – Služby muzeí a galerií.
AV: Jak ses dostal do ČMH?
MS: V rámci studia jsem absolvoval, tak jak je to běžné, také praxi. Pro její absolvování jsem si vyhlédl ČMH. V rámci praxe jsem zde katalogizoval ikonografickou sbírku, což je něco jiného, než jen ta klasická knihovnická disciplína, tj. katalogizace monografií a seriálů. Muzeum poskytuje mnohem větší variabilitu sbírkových předmětů. Patří mezi ně fotografie, grafické listy, pohlednice, plakáty gramofonové desky a jiné zvukové nahrávky, mapy, rukopisy, hudebniny atd. Proto je práce zde v mnoha směrech pestřejší a také náročnější jak z hlediska tvorby fondů, jejich popisu, tak péče o ně.
Praxi jsem také propojil se svou absolventskou prací, což byla ikonografie houslisty Jana Kubelíka ve fondu ČMH. V rámci svojí absolventské práce jsem zpracoval evidenci a k tomu vytvořil vlastně katalog. S postupem času tohle vnímám jako dobrý počin, protože teď slouží jako interní metodická pomůcka: je to návod jak vyhledávat v té sbírce fotografií, která není ještě v úplnosti zpracovaná. Takže pokud badatelé přijdou hledat Kubelíka, mohou použít tento soupis fotografií z mé práce. Jan Kubelík, slavný český houslista, byl taková houslová superstar z počátku 20. století. Ale nebyl jediný patřil vlastně k mnoha žákům slavné éry české houslové školy profesora Otakara Ševčíka. Kubelík jezdil na turné po USA, po Jižní Americe, i do tehdy na Čecha dost netypických lokací jako jsou Austrálie či Nový Zéland, a procestoval celý svět. To vše reflektují také fotografie. Celý tento výzkum by se při současných technologických možnost dal v budoucnu určitě posunout ještě dále. Pod Národním muzeem by tak mohl vzniknout například atraktivní virtuální katalog jeho fotografií propojených s nahrávkami a dalšími relevantními sbírkovými předměty Národního muzea. Po skončení praxe jsem projevil zájem tady spolupracovat dál. Vedení muzea také projevilo zájem a tak jsem se zúčastnil výběrového řízení na dokumentátora a v září 2012 jsem byl na tuto pozici přijat.
Záchrana kulturního dědictví jako životní cíl
AV: Co si můžu představit pod pojmem dokumentátor?
MS: V podstatě plní jednotlivé kroky a činnosti související s tvorbou dokumentace o sbírkových předmětech: zajišťuje jejich evidenci pomáhá inventarizovat sbírky, katalogizuje, pomáhá při akvizicích. V případě Národního muzea – ČMH může sloužit jako pravá ruka kurátorů ve všech sbírkových úsecích, ať už je to fonotéka, ikonografie, tisková dokumentace nebo notový archiv. Je to poměrně pestrá práce, rozhodně ne fádní pro toho, kdo se o ty sbírky zajímá. Variabilita práce je obrovská. Ty první roky jsem ovšem dělal snad úplně všechno od stěhování klavíru po inventarizaci notového archivu, až po katalogizaci desek.
AV: A kdy a jak vlastně začala Tvoje spolupráce s projektovým týmem Filipa Šíra?
MS: Od vidění jsem znal Filipa už na Vyšší odborné škole, kterou absolvoval v oboru knihovnictví. Pak už o něm začalo být slyšet v souvislosti s problematikou zvukových dokumentů. Nejdříve z Městské knihovny v Praze pak z Moravské zemské knihovny a nakonec pracovně přesídlil do Národního muzea, kde působí do teď a kde jsme se logicky začali pracovně potkávat a spolupracovat na společných úkolech Filipův tým se věnuje hlavně historickým nosičům zvuku. Je úžasné, co se jemu a jeho týmu lidí podařilo za tak krátkou dobu nastartovat. Myslím to, že problematiku péče a zpřístupňování zvukových nahrávek pojal velmi komplexně, jako nikdo před ním a že na ni získal nezanedbatelnou dotaci. Svým přístupem a dosaženými výsledky má dobře nakročeno k vybudování Národního zvukového centra či Národního zvukového archivu, které u nás stále citelně chybí
AV: : Od roku 2018 jsi se stal kurátorem fonotéky ČMH. V čem spočívá práce kurátora?
MS: Je to velmi zajímavá práce. Jsem na této pozici druhým rokem a snad každý týden objevuji nějaké historické “kostlivce”, které je třeba vyřešit. Ač se to třeba nezdá, je to poměrně náročné. Mám ve správě ca 165 000 zvukových dokumentů, o které se musíme určitým způsobem postarat tak, aby se jednak fyzicky zachovali do budoucna v dobré kondici, a hlavně aby se jejich obsah mohl zpřístupnit badatelům a dalším zájemcům. Organizace všech potřebných kroků a činností je na mně. Lze celkem konstatovat, že každý den čelím novým problémům a novým výzvám, což mě ale baví. Je to ale tak časově náročné, že by bylo potřeba mít k ruce nějakou pravou ruku – ideálně dokumentátora, na kterého bych se mohl spolehnout a který by řešil určitou část rutinních úkolů. Já bych měl pak více času na koncepční uspořádání sbírky a plánování její lepší využitelnosti. Myslím si, že by se pak fonotéka mohla zkonsolidovat a sloužit zájemcům mnohem rychleji. Každopádně je třeba, aby byla zejména přehledněji. kvalifikovaně a kompletně zpracovaná, než byl stav v němž jsem ji přebíral. Kurátor by měl být vlastně strážcem sbírky, aby ochrání „svůj“ kulturně historický poklad pro další generace. Musí být ochráncem před všemi možnými vlivy. S postupem času spousta sbírkových předmětů, zvukových nosičů, z hlediska materiálů degradují: jsou to třeba magnetofonové pásy, které jsou velmi citlivé a může nadejít doba, kdy je nebude možné přehrát. Jedním z úkolů kurátora je, aby včas a vhodně inicioval jejich záchranu. Zjednodušeně řečeno to znamená zajistit jejich digitalizaci. To je ovšem jen jedna část problému, tím se zachrání obsah nosičů Já se na nosiče ale jako muzejník a kurátor musím koukat ještě trochu jinak, jako na sbírkové předměty, které chci třeba někdy prezentovat na výstavě, apod. Proto se musím postarat i o jejich fyzický stav a vzhled, což představuje zajistit jejich odborné přebalení do vodných archivačních krabic, odborné vyčištění nebo i restaurátorské práce.
AV: V rámci projektu Nový fonograf máš na starosti supervizi obrazové dokumentace zvukových dokumentů. Proč je zrovna obrazová dokumentace gramofonových desek a etiket tak důležitá?
MS: Je to důležité z hlediska celkového obrazu sbírkového předmětu (zvukového nosiče). Obrazová dokumentace nosiče je jedním střípkem do celé mozaiky, kterou tady koncepčně řeší Filip Šír a realizuje jeho tým. Když si to celé zjednodušeně představíme, vytvoří se vlastně celý „digitální balíček“ každého nosiče, který v sobě zachovává zvuk, jeho obrazovou podobu a veškeré související informace, které slouží k jeho zpřístupnění a dlouhodobé archivaci.. Podívám-li se na to muzejnickým pohledem, znamená to, že chceme kompletně zachytit sbírkový předmět v co nejvěrohodnější podobě pro další generace. Dříve jsme to dělali způsobem, který bych mohl nazvat “maratony ve sprintu”. Nebylo žádné studio, takřka v polních podmínkách se například muselo nafotilo 1200 desek a vzniklo tak 2400 snímků ( tzn. jedna deska = dva snímky, etiketa strany A desky a etiketa strany B desky). To přinášelo hodně úskalí, jedním z nich byl např. nárůst chybovosti. V praxi to pak vypadalo tak, že se někdy zapomněla nafotit druhá strana desky, nebo deska byla chybně umístěna na snímací plochu atd. K pořizování obrazové složky nám teď slouží profesionálně vybavené fotostudio Snímáním etiket nebo celých gramofonových desek se zde pořizuje obrazová dokumentace těchto nosičů.
S digitalizáty lze následně dále pracovat, bez toho, abychom museli opakovaně uchopit nosič a manipulovat s ním – např. pro potřeby výzkumu nebo katalogizace – což by nepřispělo k jeho bezpečnosti. Já zajišťuji, aby to studio správně fungovalo. Koordinuji práci fotografky s Filipem , dohlížím samozřejmě ještě v postprocesu na organizaci pořízených souborů, zajišťuji pohyb sbírek do studia a mimo studio. Když si představím, že v tom prostoru, kde fotostudio je, byl dříve muzejní sklad odloženého nábytku, musím říci, že je to výborné zužitkování toho místa. Nový fonograf mi pomáhá zpracovat naší sbírku. To, co by se jinak řešilo x let, nejspíše až do mého důchodu, jde díky Novému fonografu minimálně o polovinu rychleji a efektivněji
Příběhy skryté na regálech
Baví mě skryté příběhy na regálech. Příběhy, které jsou spojené např. s objevy týmu Nového fonografu jako fonováleček s projevem T. G. Masaryka…
AV: Jaký spatřuješ přínos ve své práci?
MS: Například na zavedeném workflow v rámci projektu Nový fonograf oceňuji nejvíc to, že pokud se zvukový dokument zpracuje najednou, zajistí to, že už ten předmět v budoucnu nikdo nemusí brát do ruky, což zapříčiní, že se dál fyzicky nenamáhá a neohrožuje. Šelakové desky, se kterými teď nejvíc pracujeme, jsou křehké, takže jim nesvědčí častá fyzická manipulace, kterou takto omezíme na minimum. Beru to jako úžasný pokrok z hlediska evidence a katalogizace, kdy byla překonána metoda katalogizace z ruky. Máme obrazový snímek, který můžeme archivovat, katalogizátoři s ním můžou pracovat. Je to opravdu důležité pro muzejní sbírku, pokud přemýšlíme nad budoucím prezentováním. Autentické reprodukční snímky desek mohou posloužit např. při virtuální výstavě. Pokud obraz té desky chci použít na nějaký panel na výstavě, mohu ho jednoduše vytisknout a nalepit a nemusím se bát, že mi zvukový nosič spadne, nebo že s ním bude někdo neodborně manipulovat.
AV: Co tě na tvé práci nejvíc baví?
MS: Baví mě skryté příběhy na regálech. Příběhy, které jsou spojené např. s objevy týmu Nového fonografu jako fonováleček s projevem T. G. Masaryka, či jedna z prvních zvukových reklam na území Čech, kterou tu máme také na fonoválečku.
Já se však momentálně musím zabývat historickými problémy, které fonotéku doprovázejí. Takže momentálně mým cílem je, aby se fonotéku podařilo doevidovat. Pevně doufám, že až se topodaří, bude fonotéka badatelsky ještě více atraktivnější než je doposud. Pokud bude sbírka prohledatelná např. v prostředí digitálních knihoven, či v online katalozích a budeme mít povědomí, co se v ní z hlediska kulturně historické hodnoty vše nachází, můžeme se pustit do koncepční vědecké práce se sbírkou. Takže to se momentálně snažíme dát do pořádku. Vždy si také vyhradím jeden den v týdnu, kdy se věnuji úklidu:, za předchozí dekády totiž předešlí kurátoři shromažďovali nejen zvukové nosiče, ale rovnou celé pozůstalosti, které se skládají z různých předmětů jako jsou busty, obrazy, plakáty, notové rukopisy i tisky. Byly to logické důsledky některých akvizic, kdy jeden kurátor převzal celou pozůstalost, či dar. Tento typ celé různorodé pozůstalosti pak zůstal ve fonotéce a moji předchůdci to nestihli rozdělit mezi ostatní sbírkotvorné úseky a jejich kurátory.
V budoucnu mě tak čeká práce na propojení sbírek, tzn. že zvukové nosiče zůstanou ve fonotéce, ale obrazy, busty a noty ze stejné akvizice poputují do příslušných sbírkotvorných úseků, jako je notový archiv, či sbírka ikonografií, kam spadají nejen obrazy, fotografie, ale i busty aj. Klíčové pak bude, aby byly všechny tyto různé předměty informačně propojené, tj. aby muzejníci měli povědomí o tom, že mají pouze zlomek z dané podsbírky a že ta má zastoupení i v jiných sbírkových úsecích v muzeu. Současný trend je pak takový, že přichází mnoho nových akvizic od dárců zestarší generace, nabízející zvukové nosiče po svých babičkách, tetičkách, dědečcích, je jim líto pozůstalost vyhodit,a tak oslovují knihovny antikvariáty, ale i nás. Akviziční činnost je někdy proto velmi složitý a zdlouhavý proces. Musím ji provádět opatrně, máme málo místa. Regály jsou plné, což není problém jen fonotéky, ale celého muzea. Při akviziční činnosti postupuji tak, že v první fázi požádám dárceo seznam či fotky nabízených zvukových nosičů, Pokud nemá nic takového, musím se vydat osobně na místo, abych nosiče nafotil. Seznam, či nafocené snímky nosičů pak srovnávám s tím, co máme či nemáme v našich sbírkách a posuzuji vhodnost takové akvizice.
Nikdy nekončící dilema akvizitéra
Podle minulé praxe se soukromá sbírka přijala vždy celá, což v některých případech dávalo smysl u významných osobností, jako např. nedávno přijatá diskotéka Josefa Suka mladšího. Někdy se však přijala sbírka nosičů, které v naší fonotéce již máme v několika exemplářích. Je možné, že tehdejší kurátoři to ani nemuseli vědět, protože se duplicitní exempláře nacházely ještě mimo evidenci. Tím však nastal dvojí problém: ten první byl již ve zmíněné duplicitě, tzn. jeden titul máme ve fonotéce např. osmkrát, a druhý navazující problém je, že při určitém tempu sběru se postupem času sbírka rozroste do takových rozměrů, že je téměř nemožné ji doplňovat, protože prostě chybí místo. Vybírám tedy obezřetně a podle kritérií stanovených sbírkotvornou koncepcí Národního muzea – Českého muzea hudby především dokumenty bohemikálního původu, nebo ty, na kterých jsou čeští interpreti atd. Akviziční činnost je velmi časově náročná. Existují samozřejmě i výjimky: velké reprezentativní sbírky významných českých umělců. V těchto pozůstalostech se také nachází nežádoucí multiplikáty, které je ovšem nutné převzít a uchovat jakožto součást dané sbírky, ale to už jsem zmiňoval.
Co mě tady ještě baví, jsou příběhy akvizic, rodinná historie dárců. Teď nedávno k nám přišla diskotéka významného houslisty a pravnuka Antonína Dvořáka – Josefa Suka mladšího a skládá se především z LP desek, ale mezi nimi jsem našel jednu velmi starou desku z šelaku. Byli jsme u paní Sukové a postupně nám předala celou pozůstalost, mimo jiné i diskotéku, se kterou jsme dostali tuhle krásnou šelakovou desku z roku 1904. Desku nahrál Jaroslav Kocián, což byl Sukův učitel – a hned tady máme příběh. A to mě na tom hrozně baví. Pokud získáte příběh té akvizice, najednou tu sbírku vnímáte v dalších a jinak zajímavých souvislostech. Nejvíc mě těší, že ta sbírka má velký potenciál se reprezentovat odborné i laické veřejnosti. Baví mě, když se propojí např. snímek zvukového nosiče s jeho obsahem (digitalizovaný zvuk), a celý sbírkový předmět se dostane prostřednictvím např. webu (digitální knihovna nebo online katalog dané instituce) k uživatelům. Jako takovou perlu vnímám to, že svým podílením se na projektu Nový fonograf, se vlastně podílím na záchraně českého kulturního dědictví, že se podílím na něčem, co má velký smysl.
Výhled do budoucna
AV: Co chystáš?
MS: Budeme zpracovávat Marouchianovu sbírku, to by bylo téma na samostatný rozhovor. Kromě toho jsem se domluvil s kolegou Marianem Schüllerem a zhodnotili jsme jednu z momentálně nejohroženějších částí sbírek fonotéky – – magnetofonové pásky různých typů a rozměrů, kterých tu je asi 1600. Tyto nosiče jsou poměrně mladé, zachycují unikátní nahrávky různých zajímavých hudebních spolků v Československu či hudebníků především ze druhé poloviny 20. století. Tyto nosiče jsou natolik citlivé a ohrožené vnějšími vlivy, že by je v budoucnu třeba nebylo už možné přehrát, což byla obrovská kulturní ztráta, neboť tato sbírka je nesmírně zajímavá a badatelsky velmi atraktivní. Mezi další ohrožené nosiče patří např. ty nejstarší – fonoválečky, které se už díky týmu Nový fonograf digitalizují, pak se taky chystá jejich přebalení do unikátních archivačních kontejnerů, které jsou dostupné pouze zatím jen v USA. No a pak jsou tu studiové desky, které mají průměr 40 cm, na kterých je nahraný Hlas Ameriky – Voskovec a Werich. Takže tenhle “trojlístek” je teď pro mě největší prioritou, kterou s kolegou Šírem řešíme. Pokud se tyto sbírky zpracují, bude je možné archivačně uložit do nově chystaných depozitářů v prostorách bývalých kasáren v Litoměřicích. Prostory nyní patří Národnímu muzeu. To by pak byla obrovská úleva pro prostory v muzeu a to i z hlediska zatížení.
AV: Máš taky nějaký volný čas?
MS: Po práci moc ne, spíš o víkendech, kdy jsem s rodinou, což mě velmi naplňuje.
Rozhovor vedla: Anna Vyčítalová