Filip Šír: Naším úkolem je zpřístupnění zvukového dědictví veřejnosti.

„V současné době je za Novým fonografem zatím největší tým lidí, bez kterých by projekt už nemohl dále fungovat.”

Filip Šír stojí u projektu Nového fonografu od samého začátku. Digitalizaci zvukových nahrávek se věnoval již při svém působení v Městské knihovně v Praze a Moravské zemské knihovně. Byl u prvních pokusů o vznik podobného projektu již několik let před tím, než v roce 2017 společně s Ivou Horovou a Bohoušem Získalem podal úspěšnou žádost o projekt. Jaké byly jeho začátky? Co ho vedení projektu naučilo a jaké má plány do budoucna? Odpovědi nejen na tyto otázky vám přinášíme v rozhovoru.

Stojíš v čele projektu, který zachraňuje zvukové kulturní dědictví. Co tě k tomuto tématu přivedlo?

Tato cesta za zvukem započala při mém působení v Městské knihovně v Praze v roce 2011, kde jsem dostal za úkol ochránit nahrávky na vinylových deskách z 50. let 20. století. Poté jsem se posunul zpět v čase do 30. let a v novém působení pod křídly Moravské zemské knihovny jsem se začal zabývat standardními šelakovými deskami. Zde také proběhlo první setkání s mým mentorem, panem Gabrielem Gösselem, který byl jedním z největších odborníků na historii gramofonového průmyslu na území českých zemí, resp. Československa do roku znárodnění 1946. Společně jsme spolu vydali první ucelené publikace o historii tohoto fenoménu. Tou dobou měly za sebou instituce již několik pokusů o podání projektu o tzv. Národní fonotéce, ale bez úspěchu. V roce 2017 jsem s kolegy vymysleli jinak složený projekt, zadařilo se a o rok později jsme získali financování projektu na roky 2018-2022. Není to ale jen o mě nebo o nás třech. V současné době je za Novým fonografem zatím největší tým 10-15 lidí, bez kterých by projekt už nemohl dále fungovat.

Tým se tedy pěkně rozrostl. Co tě vedení Nového fonografu doposud naučilo? 

Nejsložitější pro mě bylo naučit se lidem delegovat  práci a organizovat ji tak, abychom plnili celkový harmonogram. První dva roky to bylo složité hlavně proto, že jsme se všichni  neznali, všechno jsme museli promyslet a nastavit mezi námi workflow, Když jsem projekt v roce 2017 psal, některým pozicím jsem bohužel nepřikládal dostatečnou důležitost. Ale za ty čtyři roky se ukázalo, že to v praxi funguje trochu jinak, že nám některé pozice chybí, některé se vyprofilovaly v úplně jiné, jinde se přesunuly priority apod. Jako chybu vidím hlavně to, že v týmu nemáme projektového manažera, který by se mohl věnovat výhradně řízení projektu. Staral by se nejen o administraci, ale také o jednotlivé “tematické” týmy, o návaznosti a koordinaci prací a všech výsledků.  K tomuto účelu jsme proto ustanovili Radu projektu a dělíme se o to, jak se dá. Nejvíce je toho na mně. U každé z tematických oblasti našeho workflow jsem buď iniciátorem, tahounem, nebo tím, kdo procesy a lidi dozoruje. Na druhou stranu mě to naučilo hodně o tom, které pozice jsou pro projekt klíčové a které potřebujeme k chodu. Přineslo mi to obecně poznání, jak složité je řídit tým, navíc nově složený, v úplně nových podmínkách a zajistit pro ty perspektivní členy stabilitu. 

Jaká kritéria jsou pro tebe klíčová při hledání nových členů týmu?

Ze začátku to pro mě byl docela oříšek. Od začátku projektu jsou s námi tři lidé, jinak se v průběhu let na různých pozicích dost měnili. Když se na to zpětně podívám, tak skoro každý ze spolupracovníků představuje nějakou multidisciplinaritu. Například Martin Mejzr má na starosti konzervaci, ale je historik, Geoff Tyson je zvukový inženýr, ale zároveň aktivní muzikant, Vít Holeček je archivář, dokumentarista a knihovník, ale i historik techniky… Nejsou to lidé jednosměrně zaměření, ale dokáží spojovat a  řešit vícero věcí z více aspektů. Každý z nich ví, o čem celý projekt je, co řeší a co přináší, a dokážou o něm a o aktuálně řešených úkolech, komplexně hovořit. I to  je pro mě velký úspěch, protože se mi podařilo předat jim své záměry i znalosti.

„Nejsou to lidé jednosměrně zaměření, ale dokáží spojovat a  řešit vícero věcí z více aspektů.”

„Vytvořili jsme linku, která je schopná řešit celý proces od A do Z.”

Několikrát jsi zmínil workflow a jednotlivé pilíře. Je to základní kámen, na kterém projekt stojí?

Ano, myslím si, že za těch pár let se nám podařilo postavit workflow, tedy proces digitalizace, tak, aby byl konstruktivní a efektivní. Není to ale jen o tom, že použijeme zařízení, které přehraje desku, váleček nebo pás. Workflow je pro nás celý proces od identifikace přes konzervaci, evidenci a katalogizaci, digitalizaci až po zpracování a zpřístupnění. Vytvořili jsme linku, která má řešit celý proces od A do Z. Díky zkušenostem už víme, jak pracovat co nejefektivněji a také že může být proces v závislosti na nosiči modulární. Například u fonoválečku začneme krokem dva, u gramofonové desky ale musíme začít krokem jedna apod. 

Pracujete se dvěma typy zvukových nosičů. Část tvoří sbírky Národního muzea a část získáváte z externích zdrojů. Jaké je v ČR povědomí o tom, že je možné něco, co mám doma, darovat?

Povědomí určitě nějaké je. Tak třeba včera v sedm večer mi zavolal pán, který má již od devadesátých let obchod a prodává vláčky. Nabídl mi, že by za námi přišel a dal nám přehrát desky s Mařákem a s Emmou Destinovou, její první. Řekl: „Přijdu za vámi, vy si je přetočte a já si je zas pak odnesu, ale ať to máte!“ Naše přidaná hodnota není jen samotné workflow, ale schopnost vytvořit příběhový balíček. Co to znamená? Snažíme se vždy zjistit vše o původu nahrávky, jak se dostala do dané instituce, kdo na ní je zachycen či k jaké události se váže. To, že k tomu na začátku použijeme zařízení na digitalizaci nebo na focení, to je vlastně jen základ. Ale je třeba aby se obsah dostal ke koncovému uživateli v co nejzajímavější podobě, např. obohacený o dobový kulturně-historický kontext. Ukazujeme, co a jak děláme, inspirujeme se v zahraničí.  Nechceme, aby o nás věděly jen specializované skupiny, ale „obyčejní lidé,“ kteří mají na půdě třeba gramofonové desky po babičce.

V rámci Nového fonografu pravidelně konzultujete a spolupracujete se zahraničím. Je v zahraničím větší zájem o téma digitalizace zvukových nahrávek než u nás?

Myslím si, že v českém  prostředí není zatím dostatečná snaha o to, aby tato oblast stála na předních místech celospolečenského zájmu. Často se zaměřujeme na knížky, tištěný materiál, budovy, malby… Je to jednodušší, jelikož pro vnímání potřebujeme pouze oči nebo fotoaparát. Obsah zvukových nosičů je skrytý  – máme partituru, nosič nebo obrázek, ale pořád nemáme autentický zvuk té doby. Ke tomu se musíme dostat prostřednictvím dalších zařízení. Nahrávka první Rusalky, humoresek nebo krajanů v Americe… Jako bychom si svých pokladů ve zvukové podobě málo vážili – v rámci naší kultury je jim věnována nedostatečná pozornost a hlavně podpora. Pokud nebudeme mít možnost slyšet něčí hlas, přicházíme o to nejzajímavější, co nemůžeme nahradit ničím jiným. V zahraničí je to diametrálně odlišné. Díky tomu, že se snažíme prezentovat naše snahy jinou formou, skrze příběhy, se o nás zajímá i zahraničí. 

Jaké jsou cíle Nového fonografu? Čeho bys chtěl v rámci digitalizace zvukových nahrávek dosáhnout?

Cílem Nového fonografu je vytvoření Národní diskografické databáze, tedy ucelené databáze informací o českých nahrávkách z let 1940-1946. Ucelená proto, že by měla posluchači nabídnout možnost nahrávku vidět a v kombinaci s Národní fonotékou i slyšet. Neboť naším úkolem je zpřístupnění zvukového dědictví veřejnosti. Tuto cestu započal před 40 lety Gabriel Gössel, díky němu můžeme nyní stát na prvních místech ve zpracování národní diskografie.

Nový fonograf je ale aplikovaný výzkum omezený časovým rámcem pěti let, který bude extrémně složité prodloužit. S koncem projektu by ale snaha o záchranu zvukového dědictví skončit neměla, práce je před námi stále mnoho a proto se nyní pracujeme na další  projektové žádosti, která by nám umožnila pokračovat v  práci. Přál bych si, aby mohli již vyškolení  lidé, kteří jsou součástí našeho projektu, plynule pokračovat a navázat na výsledky výzkumu, které se nám podařilo, a do konce projektu ještě podaří, v rámci Národního muzea uplatnit.

„Obsah zvukových nosičů je skrytý. Máme partituru, nosič nebo obrázek, ale pořád nemáme autentický zvuk té doby.“

Autor článku: Tereza Trojanová